Výletu, který se konal 26. 4. na trase Malé Žernoseky – Radobýl, jsem se s potěšením zúčastnil díky pozvání Evy Vápenkové a skupiny Pres Nostres. Příznivé počasí a malebná polabská krajina nás provázely krátkým, ale prožitkově bohatým putováním k jedné z dominant Litoměřicka, kopci Radobýl. Hosté Jiří Sádlo a Radan Haluzík nás občerstvili pozoruhodnými pohledy a setkáními s místy, věcmi a rostlinami, o nichž bychom jinak nic nevěděli, tedy já určitě ne, takže skrze jejich povídání bylo možné do krajiny proniknout lépe a jinak než jako obyčejní turisté.
Velmi inspirující pro mě osobně bylo především setkání s lidmi, kteří se věnují grafice a výtvarnému umění, tedy s lidmi, kteří myslí jinak než textem, než slovem, tedy obrazem. Filosof se snaží svou zkušenost přetavit do slov, to jsou jeho barvy a tvary, kdežto výtvarní lidé myslí skrze jiné druhy znaků a jejich vnímání je jiné. S úžasem jsem sledoval jejich schopnost zastavit se, soustředit se a tvořit na místě řadu skic. Z několika rozhovorů, které jsem s účastnicemi a účastníky vedl, jsem se soustředil zejména na jeden problém – jak se jejich vztah ke krajině promítá do jejich tvorby. A v těchto rozhovorech zazněl velice silný moment – potřeba dopustit, aby to, co se nám ukazuje, promlouvalo samo za sebe. Autor pak nevystupuje jako ten, kdo chce něco předělat podle svého záměru, ale kdo naslouchá tomu, co se pak skrze jeho či její aktivitu propisuje do nějakého projevu.
Různé typy lidí si nesou různé typy vnímání a různé druhy pohybu krajinou, různé typy soustředění a pozornosti a různé schopnosti svou zkušenost vyjádřit. Co mě v této souvislosti nejvíce zajímá, je právě to, jak se krajina, kterou procházíme, různými způsoby vpisuje do toho, jak vnímáme, jak tvoříme a kým jsme. Jak skvěle upozornila B. Malá, tak rytmika polabské krajiny, jak je vidět z Radobýlu, je specifická v tom, jak se v ní střídají pole, vodní plochy a řeka, lesíky, lidská sídla a kopce – na rozdíl třeba od těžko uchopitelné krajiny Nového Zélandu nebo téměř nelidské krajiny Islandu. Krajina v tomto smyslu pak není jenom objekt našeho vnímání, popisu či ztvárnění, ale síla, která formuje to, jak jsme zvyklí vnímat, pohybovat se a žít. My žijeme uvnitř ní, stejně jako divoký česnek, víno, skála nebo krkavec, ona nám poskytuje časoprostor pro naše krátká individuální trvání. Moc, ve smyslu tvořit, rozdělovat, rozhodovat a formovat je především na její straně.
Symbolem setkání dvou různých typů trvání se pro mnohé účastníky výletu stalo nepochybně pozorování krkavců (?), kteří sídlí na odkrytých vulkanických útvarech Radobýlu – setkání dlouhého trvání horniny s krátkým trváním ptačího života a krajinotvornou přítomností lidí. Co by bylo jistě zajímavé – popsat všechny vrstvy Radobýlu – geologickou, biologickou a kulturní, jejich synchronní i diachronní rozměr. Z hlediska uvažování o moci a bezmoci, je pak samozřejmě kulturní vrstva rozhodující. Cestou jsme potkali – pravěkou minulost (Žernosecko jako jedno z dlouhodobě obydlovaných míst), minulost německého osídlení a odsunu, vinice a jejich vliv na podobu krajiny, turistickou přítomnost s přívozem a stánkem s občerstvením obleženým výletníky, kteří se v příznivém počasí hemží celým krajem, lomy – ten vzdálenější, stále aktivní nad Libochovany a samozřejmě ten opuštěný radobýlský s celou jeho předválečnou, válečnou (koncentrační tábor, důl Richard) a poválečnou historií (současné úložiště odpadu), rozsáhlá chemická továrna a dopravní uzel na druhém břehu Labe v Lovosicích, mosty, nová továrna u jezera v Píštanech, Čížkovická cementárna – krajina ovládnutá a proměněná intenzivní lidskou přítomností, krajina, které se zmocňujeme jako zdroje, jako materiálu, která je tu pro nás, pro naše účely, což zcela zastiňuje náš původní vztah k ní jako těch, kdo žijí v ní a kdo jsou na ní odkázaní. Krajina je samozřejmě vždy komplexní a proměnlivá soustava dějů, procesů a událostí, z perspektivy moderních lidí je ale hlavně tím, co je zvládnuté a ovládnuté, co lze různými způsoby vytěžit – vydolovat, protkat soustavu silnic, železnic a mostů, zastavět a obydlet, využít pro turistiku coby zdroj požitků, uložit do ní odpad, obdělat – a tím pádem postupně vytlačit jiné než lidské zájmy.
Vít Pokorný – filosof
Medailonek autora: Filosof s interdisciplinárním přístupem. Propojuje filosofické, antropologické a přírodovědné perspektivy, zajímá se o psychonautiku, rytmickou analýzu, zvuková prostředí, posthumanismus. Je členem výzkumného týmu v rámci Strategie AV21, Odolná společnost – projekt Odolné Ralsko. Působí na Katedře filozofie a humanitních studií UJEP v Ústí nad Labem.