výstava grafické skupiny Pres Nostres – Bronislava Bakule Malá, Eva Vápenková, Jiří Hanuš, Peter Kollár v Galerii Holla (srpen 2026)
Spojuje je niterné zaujetí krajinou a soustředěné vnímání prostoru, jenž nás přesahuje a my v něm přesto hledáme pevný bod. Čtveřice grafiček a grafiků z Pres Nostres, kteří spolupracují již téměř tři roky, vnímá střed každý po svém, a právě v dialogu rozdílných rukopisů a pohledů hledají společně jeho esenci. Střed není kompromis ani průměr, je to místo největší intenzity. Najít jeho univerzální výtvarné vyjádření je nedosažitelný cíl. Klíčový je samotný proces hledání, plný otázek a pokusů střed dostihnout individuálně i společně – v grafikách, kresbách, objektech i velkoformátových tiscích, které společně tvoří jeden prostor.
V době, kdy velká část současného umění komunikuje přes koncepty, digitální, politické či sociální témata, tito čtyři tvůrci dělají něco zdánlivě jednoduššího, bezprostředního. Vycházejí z přímého smyslového kontaktu se světem, z okamžiku, kdy se vnímající člověk otevře tomu, co ho obklopuje. Jejich díla nepotřebují vysvětlení ani zprostředkovatele, mluví svojí vizualitou. Jako tvůrci jsou si na výtvarné scéně v lecčem blízcí, v jiném se rozcházejí, a právě v této pluralitě, nikoliv v konfliktu, umocňují to, co chtějí sdělit.
Práce Bronislavy Bakule Malé vycházejí z myšlenky, že střed není pasivní bod, ale zdroj energie, který aktivně formuje své okolí. Vychází z hmoty, ale hmotou není. Staví na řádu a zároveň sahá do nekonečna. Velkoformátový tisk Zelí vychází z přesné geometrie, je však i obrazem absolutna. V Příhodách v prostoru se tato energie otiskuje jinak – v obrazu zdánlivého klidu zakořeněných kmenů se vzedme fluidní síla, která je zdrojem i magnetem. V dílech Bakule Malé jsou řád a deformace dvě tváře téhož středu.
Jiří Hanuš před nás staví otázku, kde hledat střed v prostředí a objektech, které vznikly technickým myšlením. Jeho grafiky vycházející ze zcivilizované krajiny vystihují magii nejednoznačnosti. Jako když pozorujeme grafiky z cyklu Cosmo a máme pocit, že za viděným je ještě něco jiného. V cyklu Architektura se dostaneme do prostor, kde se setkává geometrie industriálních konstrukcí s hloubkou prožitku z prázdnosti. V díle Těleso Hanuš ohmatává známé, radiátor se spirálou trubek rytmicky se opakující kolem své osy se stává zároveň funkčním i kosmickým objektem, středem, ze kterého se forma vine do nekonečna.
Peter Kollár pracuje se dvěma polohami středu. Jednou skrytou uvnitř člověka, druhou skrytou pod povrchem země. Člověk se stává středem světa tím, že vnímá, přijímá a nechává věci proudit skrze sebe. Interaktivní objekt Bod spojení připomíná, že v pohybu vyvstává nekonečně variant skutečnosti a my z naší pozice určujeme, co v tu chvíli vnímáme a co se pro nás stává středem. V protikladu k tomu stojí další objekt Začátek 21. století, jehož podstata vychází z vrásnění hornin, skrytosti a zároveň životadárnosti. Pohyb vycházející z nitra Země je člověku nepostřehnutelný, a přesto je to střed, ze kterého vše vyrůstá. Oba tyto skryté pohyby se pak setkávají na povrchu námi viditelného světa.
Výtvarný projev Evy Vápenkové je z představených autorů nejvíce nepředmětný, slovy těžko uchopitelný, a přesto v sobě nese něco, co je nedílnou součástí lidského hledání sebe sama. Práce v jemných nuancích přibližují křehké napětí mezi individuálním vztahováním se ke krajině a silou jejího neohraničeného prostoru. Téma středu je v tvorbě Evy Vápenkové dlouhodobě zakořeněno, jelikož ji oslovuje i v myšlenkové rovině při studiu fenomenologické topologie přiblíženou skrze současného českého filosofa Martina Nitsche. Střed v jejích sešitech a dílech není zobrazen na povrchu, ale spíše jako rezonance, návštěvník musí zpomalit, aby mohl vidět.
Energická hmota a řád, tajemno zcivilizované krajiny, tvrdost a vrásnění hornin i křehká rezonance nejen tyto čtyři cesty se na výstavě Střed setkávají a zároveň střetávají. Podstatou tvorby je hluboce osobní, intimní prožitek, ale díla mají být viděna, přijímána a absorbována divákem, kterého umělec často nemůže znát. Tyto dvě roviny – intimní a komunikační – se musí protnout, nikoliv v konfliktu, ale tak, aby vytvořily živnou půdu pro fantazii, tvůrčí energii a otevřenou komunikaci. Divák zde není jen pozorovatel, stává se sám vnímajícím středem, který si odnáší svůj vlastní.
Hana Zrno Vondrů