Do výtvarné tvorby vstupuje identita i jedinečnost samotného umělce. Na základě svých zkušeností, touhy, umu a talentu přetavuje pozorovanou skutečnost do uměleckého díla. Proces tvorby se prolíná s trpělivou prací – výsledkem je nový, hmatatelný prvek reality. Přestože obrazy, grafiky, objekty či sochy představují osobní zpověď umělce, my je povětšinou pozorujeme jako diváci, již bez tvůrcovy přítomnosti.
Zde ve výstavních prostorách jsme to my, kdo s nimi vstupuje do dialogu. Jak se ptát? Jak se přiblížit? Existují dvě cesty – dovnitř a ven. Můžeme zkoumat vnitřní motivaci autora, hledat pravdivost jeho výpovědi, ptát se po inspiračních zdrojích a snažit se pochopit, co ho vedlo k vytvoření díla. Nebo můžeme nechat vyvstat své vlastní prožitky, rozprostřít před samotným dílem vlastní vnímání světa a sledovat, kde se s ním protínáme, v čem se překrývají naše vizuální zážitky. Hledat hlubší smysl, protože skutečné setkání s věčností pramení z konkrétních žitých okamžiků.
Nejen tyto dvě cesty vedou za uměním… Můžeš jít kamkoli, nevedou odtud žádné dveře. Jsme svobodní, můžeme se lehce ztratit, pohybujeme se v otevřeném prostoru, nemáme hranice. Toužíme po tom? Nebo nás to děsí? To je otázka pro nás, pro naše nitra – jak (tvůrčí) svoboda a (nekonečný) prostor interpretací formuje naše životy?
Hana Zrno Vondrů