Místo, které si postupně příroda bere zpět.
Místo, které jsme navštívili během našeho prvního společného putování.
Bylo vystřídáno místem, které si berou zpět zvířata – (divocí) koně a (pra)tuři.
Jakou podobu by mohla mít krajina, kdyby se v ní nezabydloval člověk?
Už samotný pojem krajina, místo vymezené svými kraji (okraji), můžeme vnímat jako prostor interakce živoucích entit (rostlin, živočichů a člověka). Přírodní prostředí nabízí obživu, nocleh, ochranu. Způsob, jakým je nabízí, je odvislý na potřebách těchto entit, stejně tak, jako ony tyto nabídky využívají. Přírodní prostředí je tak vystavěno na rovnocenném vztahu nabídky a poptávky.
Na příkladu Milovické obory a přilehlého okolí (především prostoru využívaného armádními jednotkami), můžeme sledovat, jak disharmonie tohoto vztahu způsobuje změny v krajinném tvarosloví. Ačkoliv nejsme biologové ani ekologové, můžeme ale přesto tyto změny vnímat, a to ve tvarové skladebnosti krajinného prostoru i jeho jednotlivých částí.
V případě prvním, místě člověkem opuštěném, jsme uchváceni, s jakou dravostí se jej přírodní živel zmocňuje. Můžeme zde vnímat sílu životního koloběhu, stejně jako dočasně trvalou paměť místa. Fascinuje nás moment pomíjivosti a zjevování mizejícího. Cítíme napětí mezi lidským a přírodním, ale současně i soulad v jejich spojení (a propojení).
Pastviny navrácené volně se pasoucím stádům přináší další pohled na vzájemný vztah mezi přírodním prostředím a živoucí (živočišnou) entitou. I ony svým způsobem „obdělávají“ krajinu obdobně jako člověk. Zabydlují se v ní, využívají nabídky stravy, noclehu a přístřeší. Proč ale krajina, kterou obhospodařují tato stáda, je najednou plná rozmanitých druhů květin, hmyzu, ptactva a dalších živočichů (pro biology a botaniky rájem) a krajina, kterou opatruje člověk, je (mírně nadsazeno) vydlážděná a pokryta asfaltem?
Do Milovic jsme přišli, abychom zdejší krajinu vnímali očima výtvarníka. Nebylo naším záměrem odhalovat environmentální nesoulad, ale dívat se kolem očima široce otevřenýma. Ač poučeni o základních faktech, snažili jsme se na zdejší krajinu dívat, jako bychom ji viděli poprvé (ačkoliv to tak bylo), ve smyslu vidět ji, jak právě před námi vyvstává. Navazovat s ní rozhovor, klást otázky.
Proto nás fascinují stejně tak zubem času ohlodané budovy a fragmenty civilizace mizející v divočině, jako zuby (pra)turů a (divokých) koní ohlodané trnky a hlohy, nezaměnitelní solitéři zdobící zdejší step.
Obojí jsme integrovali do našich výtvarných záznamů.
Eva Vápenková, červenec 2024