Jiří Hanuš
Krajina kontrastů
Krajinu Českého středohoří vnímám jako krajinu kontrastů. Je to jedno z nejkrásnějších míst České republiky, které má velmi bohatou a dávnou minulost, jež sahá až k počátkům české historie. Porta Bohemica, oppidum Hradišťany, středověké hrady apod. Putovaly zde významné osobnosti světového romantismu (Mácha, Goethe, Wagner, …), ale i výtvarného umění. Středohorská krajina uhranula takovým osobnostem, jako byl např. Václav Rabas, Antonín Hudeček, Emil Filla nebo Jan Zrzavý, …
Nutno podotknout, že nespoutaná divočina neovulkanického původu, kde z roviny vyráží plno ostrých hrotů charakteristických sopečných kuželů, čas od času korunovaných hradem či rozhlednou, je opravdu majestátní a jedinečná. Kontrast rovné plochy osázené homolemi a „bochánky“, je vizuálně mimořádně působivý.
Na druhé straně je zde viditelná přítomnost člověka a jeho zásahů. Někdy až do očí bijících a devastujících. Zvlášť při pohledu z výšky je to velmi zřetelné. Dystopické průmyslové aglomerace dominují zelené přírodní „stafáži“ okolo a vytváří tak přízračnou, surreálnou atmosféru. V některých případech dochází k zajímavým vizuálním propojením mezi historií a neblahou současností. Mimo jiné na pozadí malebná silueta hradu Házmburk s typickými věžemi a cimbuří a před ní lovosická chemička Lovochemie „ozdobená“ charakteristickými komíny – novodobý hrad „Babišovo“. Dále zde najdeme stopy po mnohaleté těžbě uhlí (v některých severněji položených lokalitách stále probíhající), hnědouhelné pánve a lomy.
Jedním z těchto bývalých lomů je také vrch Radobýl, který se stal cílem našeho putování. Tato čedičová hora s typickým „vykousnutým“ tvarem, získaným díky částečnému odtěžení, je v současnosti přírodní památkou. Fascinující je nejen z důvodu úžasného rozhledu do krajiny, bohaté květeny a fauny, ale také kvůli vizuálně úchvatné čedičové struktuře, která zde vytváří bohaté obrazce. Příroda je vskutku umělkyně – hornina, díky své strukturální multiplikaci v různých směrech, se plazí jakoby po povrchu hory a vytváří takřka až iluzi pohybu. Tvoří jakousi pomyslnou „kůži“ hory, podobné obrovskému spícímu zvířeti. Pravidelné vlnění je střídáno protipohybem a asymetrií. Díky slunečnému dni jsme měli ideální podmínky pro to, užít si toto dramatické divadlo světla a stínu. Bylo to velmi inspirující a rozhodně jsme v této lokalitě nebyli načerpat motivy naposledy.
Eva Vápenková
Osobitou tváří Radobýlského masivu je bezpochyby odhalená struktura čedičové horniny reflektující jeho složitý a dramatický proces vznikání. Střetnutí mohutných magmatických proudů a postupné ochlazování byly určujícími energiemi, díky kterým dnes obdivujeme jedinečnou tvarovou rytmiku povrchu těla lomových stěn. Mocnost tohoto procesu k sobě nutně musela přitáhnout naši pozornost. Obnažený sloh horniny v sobě nese obraz vnitřního napětí zastaveného toku tvořivé síly. Vnímáme genezi živelného proudění sebestrukturujících vrstev budoucího těla, které mohlo nabýt své podoby právě díky postupnému zastavení tohoto pohybu. V intervalu, který se před námi otevřel, stojíme v proudu pokračujícího procesu. Nacházíme zde místo pro prožitek napětí postupujícího ustávání pohybu geologickotvorných sil a jeho přeměnu v pohyb našeho myšlení. Tento moment napětí v sobě reflektuje obousměrný tok vnímané zkušenosti a její (možný) výtvarný záznam.
Peter Kollár
Moc člověka a bezmoc přírody?
Letošní cíl našeho putování, vrch Radobýl vévodí bájné krajině, která se mýticky pojí s nejranější historií Čechů. Člověk byl však v těchto místech přítomen již mnohem dříve. Místo, kde Labe opouští široké úrodné údolí dolního Polabí – Zahrady Čech a kaňonem Brány Čech (Porta Bohemica), směřuje na sever, je kontinuálně osídleno a člověkem formováno již osm tisíc let.
Výrazný vrchol Radobýlu je zdaleka rozpoznatelný díky své typické siluetě, kterou získal rozsáhlým odtěžením jeho západní strany. Zvláštním paradoxem je, že právě ty části hory, které získaly svou podobu v důsledku brutálního zásahu člověka, jsou nejvzácnější a podlehají té nejvyšší ochraně. Kromě teplomilných společenstev rostlin jižního svahu, jejichž bohatá biodiverzita je udržována jen díky neustálé činnosti člověka, jsou předmětem ochrany i ukázky sloupcovité odlučnosti čedičové horniny, viditelné jen díky impozantnímu třípatrovému lomu. Struktury skal, které se kroutí jako živé a odhalují pozorovateli vrásnění uvnitř hory na nás silně zapůsobily. Od moci člověka, ovládajícího krajinu v údolí jsme se v myšlenkách přesunuli k mocné síle dávných vulkanických procesů, jejichž stopy člověk svým zásahem bezděky odhalil. Pod tímto silným dojmem se nám najednou všechny podněty našeho putování začaly skládat do vzájemných vztahů. Vizuální konfrontace různorodých prvků, se kterými jsme se setkali v průběhu celého putování, nám v kontextu rozhovorů s našimi hosty otevřeli novou perspektivu pohledu na přírodní i civilizační prvky, které se již nejevily ve vzájemném protikladu, ale v propletenci složitých a nejednoznačných vztahů, které formovaly a dál formují tuto krajinu a skrze naše vnímání a pohyb po ní změnily i naše myšlení a náš pohled na to, co je to moc a bezmoc člověka i přírody.
Bronislava Bakula Malá
Vstupovat do krajiny sám a ve společnosti druhých není totéž. Člověk zpravidla nepřemýšlí ve slovech, ale absorbuje okolí vnímáním, které zahrnuje mnoho veličin jako vidění, myšlení, cítění,… ve společnosti druhých však je třeba vnímání definovat v pojmech a definovat znamená více zvědomit. To může i nemusí mít praktický smysl, pro výtvarníka je vnímání zásadní a pracuje především s ním, přesto zvědomění člověka ovlivňuje intenzivněji a efektivněji, minimálně v přemýšlení o světě a o životě. Prožitek místa nutí přemýšlet nejen o obsahu a souvislostech, ale i o barevnosti a kresebnosti okolí, horizontálách a vertikálách, prostoru, apod. Když věci pojmenujete, díváte se na ně pak jinak, třeba jen maličko. A tak i vycházka v přítomnosti biologů a botaniků už vás nikdy nenechá chodit jednoduše po trávě, ale místo toho znenadání šlapete po zelinářském krámku a vzduchem už nalétají motýli a ptáci, ale specifické bytosti po neviditelných siločarách vztahů. I vědění je součást vnímání a může se dynamicky měnit – individualita může být v jistém smyslu skládačkou ze spektra dalších individualit. Prožít krajinu s někým dalším je jako setřít rosu na zrcadle tam, kam vaše vlastní ruka nedosáhne.
Místo jako Radobýl je v mnoha ohledech symbolickým majákem-místem, které nasvicuje okolí i sebe z různých úhlů – z jeho vrcholu je vidět na všechny světové strany, hora odhaluje svou vnitřní strukturu – vlastní stopu času a strukturálních proměn, nese historické souvislosti a tyčí se v krajině s pravidelným rytmem polí, lesů a obcí a jasně odhaluje ráz české krajiny, kde všechno souvisí se vším v rámci měřítek uchopitelným člověkem. Právě na takovém místě bylo obzvlášť zajímavé pozorovat, jak každá stránka rezonuje s jiným typem osobnosti.
A tak z pochmurného z tématu Moc a bezmoc letošního festivalu Open Edo vykrystalizovala pozitivní myšlenka, kdy moc se proměnila na schopnost či možnost něco udělat pro sebe, pro druhé nebo naladit své přemýšlení a bezmoc v nenápadné poselství rezignace na silovou stránku moci a ponechat světu jeho přirozený řád, ať už řád znamená cokoliv – od těžení zdrojů silnější entitou po neutuchající vůli přírody zabydlet se všude.