Grafická skupina Pres Nostres ve složení Peter Kollár, Jiří Hanuš, Eva Vápenková, Bronislava Bakule Malá a Hana Zrno Vondrů si vybrala pro své vůbec první putování „Kraj po okraj“ v rámci Ekologických dnů Olomouc-Sluňákov, oblast kolem Milovic. Její působivá zákoutí s tůněmi, hustými lesy a mnohými objekty, které již přestaly plnit svůj původní smysl, lákají k uměleckému ztvárnění.
Již od prvních chvil bylo zřejmé, že putování bude provázet hledání společného přístřeší. Tím se nejdříve stala vlaková souprava mířící na místo určení, vystřídaná železnou střechou milovického peronu a následně plastovou pergolou před vlídným oknem nádražní restaurace, z něhož se skupině dostalo drobného občerstvení, zatímco diskutovala a vyhlížela oslabující proudy vody valící se ze zachmuřelého nebe.
V příznivý okamžik Pres Nostres opustila přístřeší spolu s třemi dalšími účastníky putování a vyšla po blátivých cestách do odstínů zelené. Vláhou povzbuzené rostliny a letité stromy se do sebe vzájemně proplétaly jako by jejich skrytou vůlí bylo zamezení skupině dostat se do objektů rozsáhlého milovického vojenského prostoru, kterým pomáhaly k postupnému zmizení podobně jako se vytrácí jejich historie z lidské paměti.
Samota, opuštěnost, specifické ticho těchto objektů přitahovaly introvertní ladění skupiny. Ta se od chvíle, kdy se účastníci a účastnice chopili svých „nástrojů“, odvíjela v pomyslném kontrastu mezi rozpadem betonové budovy a venkovní poddajnou zelení, deštěm rozrušovaným, hlučícím interiérem a soustředěným individuálním prožitkem rodícím nová díla. Až rituálně znějící údery jemné motoriky načrtávaly prožívané v prostorách chátrající budovy, jež poskytla přístřeší pro samotnou tvorbu. Tyto údery se prolínaly se zvukovými stopami dešťových kapek, které skrápěly pružné listy stromů bohaté venkovní zeleně, zatímco uvnitř budovy se shlukovaly do proudů, jež mohutně narážely na nepropustnost betonové podlahy.
Pod vlivem atmosféry utichly hovory a ze skupiny se staly individuality, jejichž pozornost se zaměřovala na množství okolních podnětů. Někoho uhranula živost zeleně, jiný se zahalil tmou, aby se mu v jasnějších konturách odhalila symetrie linií zdí. Další se snažil zachytit perspektivu vycházející z interiéru, do něhož proniká dravost živé přírody, jež se do díla jiného tvůrce promítla ve své plné dynamice ve smyslu pohybu dešťových kapek. Dystopická atmosféra, která navštívený objekt prostupovala, pohtila všechny tvořící a to až do doby, než je z kontemplace přivolala tělesnost v podobě vzrůstajícího hladu.
Individuality se opět setkaly pod společným přístřeškem skupiny Pres Nostres a zvolna opouštěly prostory inspirace. Úzkými pěšinami se draly z chapadel křovin, aby se navrátily do ruchu města. V něm putování dospělo svého završení. Cyklus odchodu a návratu se uzavřel a smysl putování se naplnil až „po okraj“.
účastník putování a autor textu Filip Zrno