Kraj po okraj – tolik skrytého významu se schovalo do tří slov, až nikoho nenapadlo, že po okraj nemusí být jen naše nutkání plnit po okraj vlastní potřebu tvořit a vytěžit z prožitku putování po krajině maximum možností, ale že se nám třeba mohou po okraj naplnit holínky vodou nebo po okraj zahnat naše odhodlání nechat se bičovat větrem a zimou.
Při prvním pokusu naplánovat putování se neúspěch dostavil právě v podobě počasí. Druhou šanci putování realizovat jsme překonali o fous. Když jsme plánovali cestu potřetí, opět meteorologická předpověď skloňovala termíny „supercela, tornádo, bouřka, kroupy, přívalové deště a povodně“, jako bychom přitahovali extrémy. Počasí se naštěstí vyřádilo předchozí noc a na nás už čekal den jako víno.
Ale ještě před začátek – při zakládání skupiny jistě nikoho z nás nenapadlo, co všechno to může přinést, ale shodovali jsme se, že potřebujeme společně sdílet a konfrontovat naši tvorbu kvůli příbuzné optice ve světě umění. Všichni jsme tvořili doma v osamocení a výsledkem toho byla obvykle výstava. Život v rámci skupiny obsahuje mnohem širší spektrum aktivit – obsahuje především komunikaci, sdílení, plánování, podněty, intelektuální prostor, pomoc, konzultaci, ale i kopec srandy a klábosení u piva a konečně – výlety. Skupinový život nás přinutil všechny trochu vylézt z ulity a otevřít se o něco víc vnějšímu světu. Pobídka k happeningu od EDO byla iniciačním momentem, o kterém asi nikdo nepřemýšlel v souvislostech, které se postupně přihlásily o slovo. Život je síť souvislostí a náhod, které, dostanou-li palivo, dávají vzniknout nečekanému a náš původně skromný nápad dostal impulz k akci a odstartoval explozi nápadů a chuti k zapojení do mnoha dalších aktivit, které zatím vítáme se zvědavým nadšením. Nikdo z nás si ještě před rokem určitě nepředstavoval, že bude iniciovat ne-výstavní akce, ke kterým přizve veřejnost, bude psát odborníkům z oborů biologie, urbanismu, geologie, botaniky, filozofie, aby se stali jejich součástí. To vše je možné díky otevřenosti všech a přesvědčení, že i malé věci mají smysl.
Ale zpět k putování…
Už z Prahy jsme jeli v optimisticky naladěné formaci s Radanem Haluzíkem, biologem a sociálním antropologem, který učinil zadost své odbornosti a choval se vůči nám – do té doby neznámým lidem – velice sociálně. Dobrou náladu kolem sebe šířil jako požár a hned se přirozeně vpravil do role průvodce od okamžiku podání ruky na uvítanou po podání ruky na rozloučenou.
Samotné putování odstartovalo od nádražního kiosku v Milovicích, kde nás čekalo příjemné překvapení v podobě nečekaných a neznámých účastníků, i faktu, že v kiosku měli otevřeno.
A šlo se k oboře…
Těžko říct, kolik si uvědomili pratuři a divocí koně, když pozorovali nás, je ale jisté, že to, co jsme si uvědomili my, bylo z velké části zásluhou Radana, který nás vytrvale upozorňoval na všechny zajímavé rostlinné a živočišné druhy, se kterými jsme se míjeli, poukazoval na specifika dané krajiny a vše uváděl do širších souvislostí. Jako stádo jsme se tedy i my přirozeně táhli za vůdčím kusem a naopak prokázali homogenní pospolitost při volbě zastávek pro kreslení. Bylo příjemné pozorovat i situaci, kdy biolog a antropolog v jedné osobě vzal do ruky tužku a skicák a snažil se ponořit do činnosti, která není jeho odborností, která však svědčila o otevřenosti, se kterou se s námi na výlet vypravil.
Nakonec jsme se začali pomalu přesouvat směrem k bodu, kde vše začalo a kde vše mělo skončit. Kde je ale začátek a kde konec? Jedno dává podnět druhému a vše je pouze součástí jednoho lineárního děje, který se před člověkem otevírá a větví. Díky Radanovi jsme snad trochu pochopili příběh krajiny, která je zásadním motivem nás všech, díky putování jsme snad pochopili sílu kolektivního snažení, díky EDO jsme pochopili, že přínos může vzejít tam, kde ho nikdo neplánuje. Dozvuky putování stále rezonují a nápady pro příště získávají obrys. Krajina je bytostně spjata se základním prožitkem světa a života, prostupuje mysl jako horizontála usazující člověka do vlastních kořenů. Právě horizontály jsou zklidňujícím archetypem a naopak vertikály zneklidňujícím motivem k zamyšlení i body poutající zorné pole, ať už je vytvořil člověk nebo sama příroda. S vertikálami se člověk musí konfrontovat, a ty jsou v milovické krajině obzvláště zajímavé. Některé nenechají býložravci dorůst do přirozené výše a připodobňují tak českou krajinu africké savaně a některé má na svědomí vojenská minulost v podobě chátrajících staveb a bunkrů. A v oné nepatřičnosti je skryta nenápadná síla, kterou lze vnímat, aniž by byla přesně definována.
Bronislava Bakule Malá, červenec 2024